Skrze lyžování k velkému AHA momentu
Povím vám příběh malého kluka, co chtěl lyžovat.
A díky jeho příběhu já došla k velkému uvědomění.
„Mámo, já se chci naučit lyžovat“, říkal kluk, „a nejlépe hned tenhle víkend. Moc si to přeju.“
„Ale ani já, ani táta nelyžujeme“…řekla máma.
„Holky, nepojede s námi o víkendu na hory? Máme tam penzion a jsou tam příjemné sjezdovky“ – poslala do společného chatu kamarádka dva
dny po této klukovo výzvě. No není to NÁÁÁÁHODIČKA? (takhle nějak vidím pracovat sílu čistého záměru)
A tak jsme jeli. Klukovi domluvili instruktora, máma si pak půjčila lyže a jezdila s ním na dětské sjezdovce. Klukovi to šlo, máma se na lyžích
klátila, ale dávali to a užívali si.
Druhý den spolu opět začali na dětské sjezdovce, ale klukovi to nestačilo. Máma mu slíbila, že s ním půjde na „tu velkou modrou“.
První velká zkouška. Obstojí?
Ale před ní ji zastavila kamarádka, že je to tam namrzlé. A máma se začala bát. A tak kamarádka – dobrá lyžařka – vzala kluka a jezdila s ním (díky, Petko♥). Kluk nadšený, s každou jízdou se zlepšoval, užíval si to a pak jel jednou i sám. Máma se dvě hodiny rozhodovala, zda tu modrou pokoří a tak pořád tam a sem přenášela půjčené lyže. No řekněte, už vás někdy bolely z lyžování svaly na předloktí??:-)) Nakonec ji nepokořila.
Odjížděli každý v jiném rozpoložení. Kluk úplně nadšený, spokojený, vyježděný. Máma se k sobě chovala laskavě a nevyčítala si, že to nedala. Ale někde vzadu červíček hlodal a hlodal. Byl to strach nebo intuice, co jí nepustilo na svah?
Druhý pokus.
A protože byly prázdniny, půjčili si v pondělí od přátel lyže (díky Lucko a Vojto♥) a v úterý vyrazili znovu, prohloubit klukovo znalosti a podívat se na mámina červa.
Máma se odhodlala a šla na trošku větší svah a pak ještě na větší (kluk mezitím jezdil jak drak na všech sjezdovkách a bylo mu jedno, jakou má barvu:-)) …až s nádechem a výdechem došlo i na tu „velkou modrou“.
Vyjeli, máma pluhem, kluk vždy kousek před ní a pak zastavil. „Neboj, maminko, budu s Tebou – nenechám Tě tu samotnou“.
Když krásnou cestou lesem (kde máma málem sejmula partu procházejících školáků) dojeli na „ten“ svah, chtělo se jí plakat. Bála se.
Strach jí celou pohltil. Vynořila se stará vzpomínka na tu černou tenkrát v Krkonoších. Dostala se na ní jako v podstatě nelyžař a musela
ji sjet. AU. Kluk stál a čekal. Byl trpělivý. Pak se usmál, chytil mámu za ruku a řekl jí: „nádech, výdech maminko a pomalinku jedem.“
Malý velký učitel
Byl úžasnej. Vysvětloval jak dospělák. Měl v hlavě čerstvě pokyny od instruktora a kamarádky lyžařky a tak je posílal dál. Bylo to skvělé.
Sice véééééééélmi pomalu, ale máma to sjela. Kluk pak střídavě jezdil sám a nebo s mámou. Když společně sjeli zase tu velkou modrou, poprosil mámu, že by chtěl na červenou. Nechtělo se jí, ale pustila ho. „Neboj, mámo, já už to mám fakt zmáklý, nic se mi nestane“.
Máma mezitím sjela znova velkou modrou, už jí to šlo o poznání lépe, nemusela jet pluhem a začala si to užívat. U vstupu na kotvu se potkala s klukem, který už potřetí sjel tu červenou a úplně mu zářily oči. Dohodli se, že spolu sjedou naposledy velkou modrou. Máma už jela dobře a kluk měl pocit, že je králem sjezdovky.
A tak „to pustil“ a jel rychleji než zvládl a strašně se vysekal. Lyže odletěly, on hodil parakotoul a majzl se do helmy.
Ležel tam a jenom čučel. Byl v šoku. Nic se mu nestalo, ale dostal důrazné upozornění, že takhle ne. Že je dobré jít po menších krůčcích,
aby získal opravdu jistotu v tom, co dělá. Aby uměl ustát malé nerovnosti, škobrtnutí. Aby ho pak nepřekvapil ve velké rychlosti malý
zledovatělý úsek. Aby si v životě ponechal ten respekt a pokoru a šel krok po kroku. Ale stejně s odvahou k překonávání strachu.
Nechtít vše hned.
A ta paralela se mnou, ten můj AHA moment je v tom, že taky chci -co se koncertů týká – vždy vše hned. Taky už chci „sjíždět červenou“, přitom nemám natrénováno a odježdíno na té modré. A že na těch horách vidím jen samé dobré lyžaře – a tak mám pocit, že celý svět dokonale lyžuje. Všichni lépe než já. ALE nevidím ten svět mimo svahy, mimo hory… Když mi to cestou na kotvě nahoru došlo, bylo mi vlastně moc krásně. Poděkovala sem synovi za tuhle zkušenost. Vysvětlila mu ji jak na jeho příkladu tak i na mém.
Sluníčko začínalo ztrácet na síle, chystalo se zapadat. My jeli lesem, vše se ligotalo, těla krásně unavená, mysl příjemně udyndaná. Plně jsem procítila vděk za to, jak úžasného mám syna a jak i já jsem úžasná.
A na ty naše „modrosjezdovkové“ koncerty se dostaneš TUDY.