Život jako na houpačce
Lidé často mají "život na houpačce" spojený s nespokojeností. Přitom je to tak nádherný pocit...létat tam a zase zpátky.
Prolétni se se mnou, než začneš číst
Často slýchám na otázku „jak se máš“ odpověď „JAKO NA HOUPAČCE“…
Dlouhou dobou jsem si to spojovala s tím, že chvíli se má člověk špatně a chvíli dobře a že je potřeba tu houpačku zastavit, aby nebylo to špatně.
JENŽE – to by pak vlastně nebylo ani to DOBŘE.
Čím dál víc si uvědomuji, že celý ten houpačkový stav je prostě potřebný.
Když letím dopředu, vidím před sebou jen prostor. Nebe.
Když letím dozadu, vidím tu cestu, kterou už jsem jednou prolétla.
NEJDŮŽITĚJŠÍ MOMENT PŘI HOUPÁNÍ JE VZADU
Nejraději ze všeho mám tu chvíli, kdy jsem úplně v nejvyšším bodě – ale VZADU. Za zády mám to vše, co není potřeba. Před sebou krásný let. A nikdy bych se do toho bodu nedostala, pokud bych se z té druhé vrcholové strany nezhoupla dolů.
A co vnímám jako další důležitý bod „života na houpačce“ je pevný základ. Ta houpačka jako taková. Protože když se na ní dobře sedí a já nezklouzávám zadkem, když její lana jsou pevně napnutá a můžu se jich pořádně držet – pak se dá zvládnout celé to houpaní krásně a ve stabilitě.
Ano. Vytunit takovou houpačku taky nemusí být snadné. Dlouhou dobu jsem se musela fakt hodně snažit, abych se na ní vůbec udržela. Byla vratká, prkno neohoblované, třísek sem měla plný zadek a každá strana lana byla jinak dlouhá.
Mým nářadím při opravě houpačky byl dech a praxe všímavosti.
Na začátku to bylo náročné. Mozoly všude – ono opracovat takové špatně ohoblované prkno není sranda. Tolikrát jsem spadla z konstrukce při napínání lana…ale dala jsem to, dala. Spojení dechu a praxe Všímavosti mi pomohlo k tomu, že teď když letím na houpačce, tak si to opravdu užívám.
A tak už vidím to rčení „mám se jako na houpačce“ úplně jinou optikou.