Nebát se udělat první krok

… Stála jsem na pomezí skal a lesa. Na vodítku psa, s sebou děti. ON už stál na skále. Najednou se mě zmocnila panika, všude mezi skalami mezery a mě už jely scénáře, jak tam jedno z dětí sletí…(jé, to se rýmuje). Začala jsem malinko vyšilovat, zakazovat dětem tam chodit a oslovovat HO nezodpovědným.

Podíval se na mě s úplným klidem, usmál se a povídá: „Ono to tady není tak strašný, jak to vypadá tam od Tebe. Stačí udělat jeden krok a uvidíš sama. Jenom ho udělej.“

Být tam sama, je mi to jedno. S dětmi mi to často ještě nejde tak, jak bych si přála. Ukočírovat ty scénáře. Ale učím se. Tohle byla dobrá lekce. Nádech, hluboký výýýýýýdeh. Ještě jednou. Synovo oči mi dodávaly důvěru – mami, neboj se o nás. Ještě jeden nádech a výýýýýdech, ruce na zem, trošku se zazdorojvat… Pustila jsem psa, ten si začal užívat a pozorovala jsem, jak je opravdu opatrný. Muže jsem požádala, až chvíli syna drží aspoň za ruku. Dcera stála vedle mě a zahlásila – „tyvado, tady je tolik berušek“. To mě úplně rozesmálo, najednou se energie změnila a já ten první krok prostě udělala….

Měl pravdu, ta mezera mezi skalami byla tak malinká, že by se do ní dítě ani nevešlo. Jen z mého pohledu to vypadalo jako obrovská propast. Byla jsem vděčná za klid mého muže, za důvěru dětí v sebe i ve mě a za praxi mindfulness, kterou mám, že už tyhle chvíle paniky, které mě dřív uměly na dlouhou dobu úplně paralyzovat – tak že už u mě vydrží malinkou chvilku – než je zpracuji.

Na skalách jsme si užili nádherné pozdní odpoledne, západ slunce, smích, hady na ohni a polívku z ešáku… Kdybych ale nevykročila a zůstala stát na místě, nestalo by se tak.A tak je to i v životě. I když se bojíš, prostě vykroč. Třeba opatrně, třeba si nech podat ruku, ale UDĚLEJ TEN PRVNÍ KROK.