Kdo jsem, odkud kráčím a kam? A co na té cestě dělám?
Jaké je mé místo ve světě? Taky to patří k vašim častým otázkám?
U mě byla téměř na denním pořádku. A vidím jí kolem sebe čím dál víc. Vyřčenou přímo, nebo třeba jen mezi řádky.
Je mi skoro 39… a řekla bych, že jsem teprve před rokem tak trošku zjistila ten směr mé cesty. Ve Všímavkách či mých písních. V inspirování mým příběhem. Ale napřed jsem musela najít lásku sama k sobě a přijmout se taková, jaká jsem. A to mě nikdo nenaučil.
Ve škole nás učí kolik řek má naše republika, kdy u nás byli Keltové, jak se maluje zátiší s hruškou…ale kde jsou odpovědi na výše uvedené otázky? Kdo nás naučí tohle.Ale co děti? Když jdou do puberty a začnou přemýšlet o tom, co tu dělají…kde mají najít ty odpovědi? Proč se ve škole neučí, jak naložit se strachem z budoucnosti? Jak se poprat s tím, že nemám žádný viditelný talent? Kdo je/nás může tohle naučit?
Kdyby ke mě někdo v mých 12ti letech přišel a řekl mi: „hele, Maruš…je úplně v pořádku že nevíš co se sebou…že v ničem nevynikáš. I tak jsi prostě skvělá, nemusíš být v „něčem“ jednička“…tak věřím tomu, že by můj život mohl být trošku kvalitnější. Že bych donekonečna nehledala to,
v čem můžu vyniknout…v čem být „fakt dost dobrá“ a jen si užívala to, že prostě žiju tak jak zrovna teď a tady umím.
Protože - co je vlastně být v něčem "fakt dost dobrej"? Kde je to měřítko? Kdo to určuje?
Je to moje aktuální otázka, protože naše dcera je ve věku, kdy stojí před rozhodnutím „co dál“ – jaká střední škola, jaký další směr jejího života.
A stejně, jako tenkrát já, i ona tápe, protože není vyhraněná. Jde jí toho tolik, ale to „být dost dobrá“ nevidí v ničem.
A tak jí hladím, uklidňuji a ujišťuji, že je to tak v pořádku. Že to teď prostě ještě vědět nemusí –
i když to po ní chce „systém“. Že ať se teď rozhodne pro cokoliv, bude to dobré rozhodnutí. A že to rozhodnutí může změnit. I to je v pořádku.
Snažím se jí podpořit při každém kroku, který udělá – i když občas teda koukám „co zase blbne“. Chci, aby věděla, že je to její život a já jí můžu stát po boku jako průvodce, ale řídí si ho ona sama. (Mno, upřímně – tady mám dost rezervy, ale trénuju a učím se to:)
A ze všeho nejvíc se jí snažím předat to uvědomění, že je úplně v pořádku, že neví kdo je a kam kráčí. Že až přijde ten čas poznání, tak to pozná. Zatím ji podporuji v hledání, zkoušení a hravosti – což v dnenší on-line době není zase tak snadné… (Ale o tom až jindy.)
Vynechte větu "takhle z Tebe nic nebude!".
A na závěr malá prosba za všechny děti a teenagery, kteří nevědí. Netlačte na ně, nechte je zkoumat, mluvte s nimi o tom a když vám na mysl náhodou přijde taková ta věta „Co z Tebe bude?“, zkuste ji nevyslovit.
Vždyť když dáme dětem lásku, zázemí a pocit, že jsou milovaní takoví jací jsou, budou z nich dobří lidé – a o to mě osobně jde nejvíc.
Aby – když k nim přijde ta otázka „Jaké je mé místo ve světě?“ znaly ihned odpověď. Uvnitř mého srdce.
A je jedno, jestli jsou to děti, puberťáci, mladí lidé, či padesátníci. Všichni máme své místo na tomhle světě jasně dané – jinak bychom se sem nenarodili:-) A že nevíme kde? Nevadí. Přijměme to jako fakt, s laskavostí se na sebe usmějme a na chvilku se stulme do svého středu, do svého srdce. Tam své místo máme vždycky a hned.