Když se jedna cítí dole…

…tak by si to měla fakt prožít.

Nevím, není to o fňukání a litování se. Je to prostě proces. Ten propad má svůj důvod. Něco se v těch hlubinách objeví, co je potřeba „opravit“, přijmout. 

V dnešní době sociálních sítí a krásných usměvavých fotek všude kolem se může jedné zdát, že jsou všichni obrovsky happy a že ty sra.ky se týkají jenom mě. A tak se v tom patlám a babrám a cítím se v tom být sama.

Už jsem se ale naučila, že to, co se zdá býti krásným a barevným zvenku, může být opravdu jen pozlátko, za kterým je schovaná fůra šedi.
Dřív jsem se vědomě snažila být pořád pozitivní, happygirl co nemá problém. A jo, chvíli to fungovalo a dokonce jsem to dokázala nalhat i sobě samé. ALE – co se stalo pak? Přišla nějaká ta pověstná „poslední kapka“, která už se nevešla do té sklenice, ve které jsem schovávala všechny ty kapičky předešlé…. no a šlo to ven. A to sem pak teda fakt čučela. Nevěděla jsem, jak se z toho vymotat. Přišla jsem si jako svázaná, fakt velkým tlustým provazem. Bolelo to i fyzicky…

A tak sem si řekla DOST a začala jsem prožívat si každou tu jednu kapku. Když prostě příjde nějaký propad, nějaký splín – který se v posledních měsících točí kolem hmotného zajištění sebe a rodiny – prožila a prožívám si ho. Dovoluji si být smutná, dovoluji si nevědět a dovoluji si o tom mluvit nahlas. 

Můj pohled je takový, že sdílet to krásné a sluníčkem zalité je super. Člověka to potěší,inspiruje. Jenže někdy to může bolet, když to ten druhý takhle nemá. 
A proto si myslím, že sdílet své bolesti, strachy a propady je ještě důležitější. Aby na tom světe byla pořád rovnováha

No nic, tímhle celým jsem vlastně chtěla jen říct, že se momentálně cítím dost naho.no…a že je skvělé si to zvědomit a dovolit…a nedávat na ty bolístky náplasti a brufen, abych o tom nevěděla…ale vědomě si to prožít, prodejchat, pustit to po vodě…to je jedno. A těšit se na to, že to přejde – za hodinu, za půl dne, zítra…a zase bude veselo)