Meditace bez legrace
Ono taková meditace – to je velmi vážná věc. Sedět dlouhé minuty nehnutě, úplně uzavřena ve světě uvnitř mě. Nevnímat nic okolo. Napojit se na tělo, zem, vesmír. Dát si záměr a ten v meditaci řešit. Přesně tak, jak je to na fotce.
Mohla bych tu napsat, že tento druh meditace je můj denní rituál a že díky tomu je mi v životě krásně.
Pravda o této fotce a mých meditačních praxích je ale trošku jinde.
Tato fotka vznikla ve chvíli, kdy jsem si rovnala záda při čekání na koncert:-) Seděla jsem na tomhle krásném kameni, který je na zahradě Dvora Tuchotice a záda bolela. Kamarádka Míša mne naučila, jak si postupně vyrovnat tělo a dýchat tak, abych prodýchala přesně ta místa, která mě trápí. Celou tuto rovnací a dýchací anabázi vydržím celé dlouhé /ano, jsou pro mne v této pozici stále dlouhé/ dvě minuty…možná tři, ale to musím být fakt v kondici.
Ale vypadám u toho fakt skvěle, že jo…:-)
Meditace v podobě, kterou jsem popsala výše, je v mém světě spíše vzácností.
Mou meditací je chůze, zpěv, tanec, ponor do studené vody, smích, milování. Prostě taková ta „akční“ forma meditování. I u té se umím krásně napojit na sebe, na zdroj, na Zem či vesmír.
Chůze naboso, kdy jsem se Zemí propojena díky kontaktu plosek s trávou, hlínou či kameny…v polosvižném tempu…abych stihla pozorovat okolní svět. Tak tenhle druh meditace miluji.
A nebo tančit…pustit si v obýváku mé oblíbené Rising Appalachia na plný kule, odstrkat křesla a stolek ke zdem a pořádně to tam rozjet. Neřeším pohyby, nechávám tělo, aby se hýbalo samo. Směju se, pláču si, jsem…
A smát se…to je tak krásná meditace. Né vždycky mi to jde. Vnímám, že mám takové „smací“ vlny…Dost jsem se v minulosti trápila tím, že když se pořád nechechtám, nejsem šťastná. Čím víc ale poznávám sebe, tím víc mi dochází, že i ta zamlklá nesmějící se Marie je úžasná a skvělá a že i tak je šťastná.
Baví mě sedět a pozorovat, co se děje kolem mě. Lidi, zvířata, stromy, kytky. Jejich chování…učím se u toho nehodnotit, ale opravdu jen pozorovat. Stejně jako když v noci pozoruji hvězdy na obloze. Taky je nehodnotím, jen se kochám jejich krásou a září. Nacházím záři i v té nejmenší a zdánlivě temné…tak se učím nacházet záři v každé jedné bytosti kolem. Někdy mi to jde lépe, někdy hůře…
Urputná snaha o správnou meditaci je jen demotivující. Nejlepší je se uvolnit a prostě jen tak být se vším, co přichází.
Dřív jsem se „snažila“ meditovat. Seděla jsem, zadek bolel, nohy brněly, oči zavřené silou, myšlenky lítaly – a nejvíc takové ty „měla bych nemít myšlenky a meditovat“ 🙂 Celkem jsem se tím natrápila. Vždyť se to dělá, vždyť to lidem pomáhá, oni díky tomu jsou lepšími lidmi. Tak taky musím, abych taky byla…
A tak jsem seděla a seděla a zkoušela a zkoušela…vonný tyčky, kobereček, meditační polštář, meditační hudba…NIC. Nepomáhalo nic. I přes veškerou URPUTNOU SNAHU – ani prd (A že ten by se někdy při tom „meditování“ fakt hodil:-)))
Obrovská úleva přišla, když mi došlo, že v každém jednom kousku dne můžu najít klid a mír, lásku a sílu – to, co jsem hledala v meditacích. Že v každou malou chvíli můžu zavřít oči a napojit se na sebe. V metru, na dětském hřišti, ve frontě…Jen se na malou chvíli zastavit a zaměřit svou pozornost do sebe. Do svého srdce, do svého středu. A být ve středu klidně i v úterý, nebo ve čtvrtek:-))) (hahaha, vtip – jo…:-). A když už si do meditace sednu, tak se netrestám za to, že mi to nejde. Prostě se uvolním a jen pozoruji a přijímám vše, co přichází.
Hluboce obdivuji všechny, kteří umí meditovat tak, jak jsem popsala na začátku. Je to krásná cesta a já se těším, až se pro ní také projdu.
Zatím ale je má meditace prostě život:-) A je mi takhle velmi dobře. Cítím se v tom uvolněná a šťastná.
I tyto praktiky budu předávat ve svém on-line workshopu Pusť to po vodě se Šťastnou lenoškou, který startuje 12.9. A tak, pokud Tě tato plavba se mnou láká, ještě máš čas se přihlásit a jít do toho taky. Dostaneš se tam TUDY.
A jak to máš s meditací vlastně Ty?:-))