Přátelství

Tohle je Lucie – moje bejvalá, řekl jednou Pavel. 
A tohle je Marie – moje bejvalá, řekl jeho bratr Richard, když jsem seděli společně v autě. 

Takhle jsme se poznaly s Kupinou – před 20 lety. 
Měly jsem hippie sukně a dlouhé vlasy a byly obrovsky odrzlé a věčně vytlemené. 
(mno, takže se vlastně nic nezměnilo:-)))

Od té doby kráčíme cestou spolu. Na začátku nás spojovaly kapely našich nových (teď už bývalých) mužů. Poté se rozpadly jak ty kapely, tak naše vztahy. Teda s muži, s Kupinou ne:-))

Hodně jsme uměly zapařit, zpívaly jsme ještě se třetí grácií Mončou Vichřicí  trojhlasně Žalmany a taky „já jí ho tam šoup až z pr.ele ji kouk“…Všude a vždy středem pozornosti.

Byla i období, kdy jsme spolu nemluvily…kdy se naše cesty na nějaký úsek rozešly. 
To když jsme se hledaly – buď já, nebo Lucka. A nebo když se jedna z nás proměnila natolik, že to s tou druhou nešlo dohromady. 

Miluju, jak Kupina zpívá, její hlas a cit pro muziku. Před asi třemi lety jsem jí s rozklepanými prsty psala mejl, jestli by se mnou nechtěla zpívat. Měla jsem jednu písničku o létajícím ptákovi a chtěla jsem s ní dobýt svět. Být jako Rising Appalachia. Přizvaly jsem mého muže Pavla a měli asi 3 zkoušky. Na jedné vznikl základ písničky Na Vodítku. 

Jmenovaly jsme se „sKupina Maryje“. No, ale Rising se nekonaly a my se „rozpadly“…Ještě nenazrál čas. Ještě jsme se musely naučit více pokory a otevřít svá srdce…

Povedlo se. Po mém prvním (a zatím posledním) koncertě v Amazonia Step In, který z publika celý odzpívala mi bylo jasné, že chci, aby zpívala se mnou. Oficiálně, né jakože náhodou zmezilidí:-) Abych na ní nemusela žárlit, že jí chválí víc než mě:-) (jojo, pořád se učím, pořád).

A tak se taky děje. Je to super, veselé, někdy bolavé a těžké. I přes to, že se známe 20 let, stále si vzájemně zrcadlíme ty naše bolavá místa. Někdy mě táááák štve tím jak se chová – a pak se na to podívám z nadhledu bez soudů a dojde mi, že je to MOJE, na co se hněvám:-)) A myslím, že je to vzájemné.

Dneska mi poslala krásnou zprávu…o mých písničkách…nepsala jí mě…ale lidem. Cítím v tom  určitý druh studu, že to vyznání a poděkování nejde přímo mě. 
Stejně jako já píšu mé vyznání a poděkování a vděčnost za to, že se známe a máme, sem na blog. Protože vím, že si to tu přečte:-) 
Ale taky vím, že až se příště uvidíme, že si to stejně řekneme z očí do očí. Protože se to učíme. 
I vyjadřovat lásku. Protože když ji vyjadřujeme druhým, vyjadřujeme ji zároveň i sobě. A to jde někdy holt trošku víc stěží:-) 

Tak díky, Lůco…že se máme a známe a že nám to spolu tak krásně ladí. 
A díky, že tak ráda řídíš a vždy přijedeš. A taky že si vystoupila z komfortu a stoupla sis
k mikrofonu. Moc si toho vážím. Přátelství prostě spojuje i učí.

Jooo, podle Kupiny jsou pojmenované i Naušnice, kterých si všimne každý.