Vrátit se domů...

…to je to, na čem v posledních dnech „pracuju“.l

Uplynulé měsíce byly celkem hektické. Koncerty, domácnost, děti, práce na e-shopu…nestěžuju si, jsem vděčná, že dělám to co dělám a těším se, až to budu dělat ještě trošku lípjejc:-) Ale teď to umím zrovna takhle a i to je pecka.  A před Vánoci to bylo velmi zajímavé. Vyráběli jsme a posílali co nám síly stačily, do toho měli pár jarmarků a koncertů a jakoby nebyl čas na nic jiného.

A najednou se vše zastavilo. Štědrý den byl ještě ve znamení příprav na večeři, klasické rodinné procházky, pak trošku trable s babičky pádem ze schodů, takže jsme chvíli měli krásné modré osvětlení domu od záchranky…(babička je v pořádku, je to „jen“ zlomená stehenní kost:-) ). A po každoročním setkání u mých rodičů pětadvacátého najednou přišlo NIC. 

Ticho. Objednávky utichly, nikdo nic nechtěl. Jenže ani děti nic nechtěly. Za ty poslední měsíce si zvykly být spíš sami, s kamarády či na mobilech/Pc (nadšená z toho nejsem, ale zatím to neumíme moc jinak). Jako bychom se odcizili. Každý jeden z nás se mění každým dnem…a ten poslední měsíc „totálního nasazení“ byl fakt znát.

Museli jsme začít od začátku. Domluvit se, že se sejdeme SPOLU. Že půjdeme ven. Že si zahrajeme hru. Že společně připravíme jídlo…Víc spolu být – ale začínali jsme fakt na minutách. Pak sme si zase lezli na nervy.

A to samé se stalo mě se mnou samotnou. Normálně jsem se přestala poznávat. I já jsem cítila potřebu vykročit sobě sama naproti. Podívat se zase na sebe, kdo jsem teď, jak vypadám, co se mi líbí, jak prožívám a co cítím.  Stačilo pár procházek, být sama se sebou, bez mobilu a všeho toho okolo. Jen já a pole, les, louka. A nebo vana s horkou vodou…(normálně mi letos nejde chodit do ledové vody, tak jsem k sobě laskavá a nechodím). 

Cítím taky, že jsem dlouho čekala, až první krok udělají ostatní. Ale čím dál víc ho dělám já. Dneska jsem vyzvala třeba svou dceru k tanci. Zpívala sem „jakoževtipně“  purpuru a cloumala s ní ze strany na stranu. Trvalo to celé asi 5 minut, možná ani to ne. Jenže pro mě – a vzhledem k tomu, jak se upřímně smála a co vyzařovaly její oči tak věřím, že i pro ni –  to bylo tak výživné, jako bychom dostaly dávku…třeba sociální, nebo já nevim vlastně jakou:-))

Možná i na základě toho všeho ke mě přišla píseň DOMŮ, kterou si teď můžeš poslechnout:-)